kaja
Minuska
minice na centrum.cz
Čtvrtek Únor 3 06:32:15 CET 2005
Tomu říkám nucené vzdělávání...... :)
Mostock napsal(a):
> mas tu cca 2 veci tak sand to bdue stacit pa dan :))
>
> BTW: jak se menuje ta hezka brunetka z tvy tridy?? (tusim ze vcera(pondeli)
> mela modrej vetr :) )
>
> Karel IV.
> Karel IV. Snad nejvzpomínanější panovník, který kdy českým zemím vládl.
> Narodil se 14. května 1316. Kde přesně není známo, ale patrně na Starém
> městě pražském kdesi v podhradí, jak uvádí kronikář Petr Žitavský. Byl
> prvorozeným synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Původně ho
> pojmenovali Václav.
>
>
>
> Dětství měl vcelku pestré. Již v šesti letech ho jeho otec poslal na
> francouzský královský dvůr. Zde vládl král Karel IV. Sličný, švagr českého
> krále Jana Lucemburského. Mladý "Václav" přijal ve Francii při biřmování
> jméno Karel. Dostalo se mu zde též skvělého vzdělání a panovnické výchovy.
> Byl šlechticem, a to nejen na svou dobu, mimořádně schopným a talentovaným.
> Snad nejvíce se jeho vlohy, nepočítáme-li pozdější politické úspěchy,
> projevily ve zvládání jazyků. Karel plynně hovořil, ale také psát německy,
> francouzsky, latinsky, italsky a po návratu do Čech se znovu naučil i česky.
> Památné a velice často citované je jeho vyznání k rodnému jazyku, které
> můžeme nalézt v jeho vlastním životopise Vita Caroli: "Když jsme přišli do
> Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani sester, ani koho známého. Také
> řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže
> jsme mluvili a rozuměli jako jiný Čech."
>
>
>
> Cesta na český trůn a do českých zemí vůbec však nebyla zdaleka tak rychlá a
> přímá. Nejprve si tehdy teprve patnáctiletý Karel musel prožít italskou
> anabázi. V letech 1331 až 1334 se pokoušel v severní Itálii hájit zájmy
> svého otce Jana Lucemburského. Pokus skončil nezdarem. Ještě v témže roce
> však Karla jeho otec jmenoval do úřadu moravského markraběte. Od této chvíle
> se již Karel na vládě svého otce významně podílel. Bohužel jeho schopnosti
> spravovat zemi a řešit politické problémy začali vyvolávat u jeho otce
> strach, že by ho snad jeho syn mohl s pomocí české šlechty připravit o trůn.
> Mladý Karel tedy Čechy téměř pravidelně opouštěl byl-li jeho otec Jan
> Lucemburský v Čechách také.
>
>
>
> K usmíření otce syna nakonec přispěli především dvě okolnosti. Za prvé
> Janovy vleklé zdravotní potíže, které nakonec vyvrcholili jeho oslepnutím. A
> za druhé, římský císař Ludvík Bavor, jejich odvěký rival, který získal
> kontrolu na sborem volitelů římského krále.
>
>
>
> Král Jan Lucemburský nakonec 11. června 1341 svolává slavnostní zasedání
> zemského sněmu, kde zasedá šlechta, vysoké duchovenstvo a další významní
> představitelé Českého království. Zde jim Jan oznámil své rozhodnutí, že
> jeho nástupcem na českém trůně se stane Karel. Přítomní s tímto návrhem
> vyslovili souhlas.
>
>
>
> Nyní se Karel rozhodl řešit problém s římským králem. S podporou
> avignonského papežství se mu nakonec podařilo docílit zvolení nového
> římského krále. Stal se jím 26. listopadu 1346 on, i když na jeho volbě byli
> přítomni spíše jen druhořadí šlechtici. Také korunovace neproběhla v
> chrámech vhodných pro tento akt, tedy např. Cáchy nebo Kolín nad Rýnem, ale
> v Bonnu. Tato města i značné množství šlechticů bylo totiž na straně Ludvíka
> Bavora a takto Karlovu soupeři vyjadřovali podporu.
>
>
>
> Po volbě se mohl král český a římský věnovat poměrům doma, tedy v Českém
> království. Spojení české koruny a koruny římské se stalo základním článkem
> jeho koncepce budování českého státu. Český stát považoval za
> nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást Svaté říše
> římské. České země se měli stát jádrem rodových držav lucemburské dynastie.
> Jistý vyvrcholením jeho zájmu o domácí poměry a politiku se staly
> státoprávní akty z jara 1348: založení vysokého učení (7. dubna, byla to
> první univerzita ve střední Evropě) a založení Nového Města pražského. Byl
> také položen základní kámen k novému kamennému mostu přes Vltavu, který měl
> nahradit starý dřevěný most Juditin. V Praze v té době podle odhadů mělo žít
> 30 000 až 80 000 obyvatel. České soustátí dostalo pevnou podobu a dostalo
> název "Země Koruny české". Pod ně patřilo: Království české, Markrabství
> moravské, slezské knížectví, později Horní a Dolní Lužice a od roku 1373
> Braniborsko. Založení Karlštejna přišlo nedlouho poté. Jak se můžeme
> dozvědět i v idealizované filmovém zpracování Noci na Karlštejně, byl hrad
> zbudován "jako pokladnice svatých ostatků, kde chce král o samotě rozjímat a
> oddávat se křesťanským skutkům pokory a sebezapírání" kam navíc nesměli
> ženy. Historicky měl být ale Karlštejn schránkou na uschování českých a
> říšských korunovačních klenotů. Hrad samotný patří mezi perly středověkého
> stavitelství a dnes je jedním z nejvyhledávanějších.
>
>
>
> Karlovy ambice byli vysoké. Tento panovník však patřil k těm vládcům, kteří
> je dokázali i naplnit. Počátkem dubna 1355 byl Karel IV. v Římě, Věčném
> městě, slavnostně korunován na římského císaře, čímž jistě dosáhl vrcholu
> jeho dobových politických možností. Je samozřejmé, že dosažení tohoto cíle
> nebylo snadné. Byl to však jeho dlouhodobý cíl.
>
>
>
> Roku 1356 Karel IV. vydává dokument nazvaný Zlatá bula pro říši, což se
> stalo de facto ústavou Svaté říše římské. Ta zůstala v platnosti až do roku
> 1806. Dokument se zabýval především způsobem volny římského krále.
>
>
>
> Je velmi zajímavé sledovat cesty Karla IV. do Itálie. Už od jeho patnácti
> let jsou tyto cesty vždy spojeny se životní změnou. Nebo lépe řečeno s
> postupem nahoru na stupínku hierarchie a moci. Tehdy v patnácti letech se po
> návratu do Českého království stal markrabětem moravským. Druhá cesta pro
> něj znamenala korunovaci římským císařem, tedy jisté symbolické naplnění
> ideálního obrazu římského panovníka. Jediní další panovníci 14. století,
> kteří podnikli "římskou jízdu" byli Karlův děd Jindřich VII. a Ludvík Bavor.
> Řím navštívil Karel IV. také proto, aby napomohl návratu papeže do tohoto
> města. Tento jeho záměr se naplnil až krátce před jeho smrtí.
>
>
>
> Základem stability českého soustátí za vlády Karla IV. byla rovnováha
> hlavních sil, podílejících se na politické moci. Karel určoval směr vnitřní
> i zahraniční politiky. Zde se zákonitě musel střetávat se zájmy české
> šlechty. Rozhodl se tedy tomuto pnutí předcházet tím, že schopným
> příslušníkům vyšší šlechty svěřil důležité úřady a využil jejich touhy po
> tom, aby se dostali do blízkosti panovníka. Případným pokusům českých pánů o
> omezení jeho postavení čelil také podporou církve. V té spatřoval určitou
> protiváhu vůči vyšší šlechtě a také vítaný zdroj vzdělaných úředníků pro
> rozšířující se správní orgány Království českého, celé Koruny české i Svaté
> říše římské. Další důležitou složkou pro rovnováhu sil se stala i města,
> jejichž význam rostl. Je samozřejmé, že ne vše se Karlovi zdařilo. Byl také
> několikrát nucen udělat ústupky zejména pak vůči českým pánům brzy po
> založení Pražské univerzity.
>
>
>
> Šedesátá léta znamenala mocenskou expanzi do tzv. Nových Čech, neboli do
> zemí Braniborských a Frank. Karel také koupil strategický hrad Donaustauf.
> Území Braniborska bylo pro císaře velmi důležité a hodlal pro jeho získání
> udělat maximum. V idealizovaných představách o Karlu IV. se dnes tvrdí, že
> válkou nikdy nic nezískal. Není to tak docela pravda. Roku 1371 se
> braniborský markrabí Oto Braniborský po boku polského krále Kazimíra a
> uherského krále Ludvíka do sporu s Karlem IV. Ten proti Otovi vytáhl se
> silnou armádou a donutil jej vzdát se jakýchkoliv nároků na Braniborsko. Za
> to byla Otovi dána určitá kompenzace např. titul arcikomorníka svaté říše
> římské. Roku 1373 se tedy završilo letité úsilí Karla IV. o získání země
> Lucemburků.
>
>
>
> V závěru svého života podnikl Karel IV. podnikl spolu se svým nejstarším
> synem Václavem cestu do Francie. Hovořil zde s králem Karlem V., jak byl se
> dnes řeklo, rozdělení sfér vlivu v Evropě a také v neposlední řadě o
> přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. Bylo také dohodnuta a
> naplánováno, že polská koruna by měla v budoucnu připadnout Zikmundovi.
> Poměry se však vyvinuly jinak, a tak Zikmund v roce 1387 neusedl na trůn
> polský, ale uherský. Nakonec ani problém s přesídlením papeže nebyl vyřešen
> zrovna nejlépe. Urban VI. sice sídlil v Římě, ale francouzští kardinálové
> zvolili vzdoropapeže a ten setrvával v Avignonu. Toto rozštěpení neboli
> schisma papežského úřadu ukončil až později Zikmund.
>
>
>
> Pokud jde o literární činnost krále českého a císaře římského Karla IV., pak
> je třeba zmínit jeho vlastní životopis Vita Caroli. Popisuje v něm svůj
> život až do roku 1340. Dalším jeho dílem je Život sv. Václava. Následují
> různé spisy náboženského a právního charakteru. Také stojí za zmínku jeho
> podpora dějepisectví. Jednak ve snaze oslavit svou vlastní vládu, ale také
> její přemyslovské kořeny.
>
>
>
> Karel IV., syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, král český a císař
> římský, zemřel 29. listopadu 1378 na zápal plic. Při slavnostní pohřební
> řeči, pronesené vzdělancem Vojtěchem Raňkovým z Ježova, byl nazván "Otcem
> vlasti". Pan Vojtěch řekl také toto: "Smrti sice želeti musí všichni věrní a
> oplakávati vůbec všichni, nám však z Království českého tím tíže jest ji
> snášeti, tím trpčeji nad ní naříkati, čím více se mezi bouřlivými hrozícím
> nám válek příboji a hlomozem bojíme, že loď naše, tj. Čechie, od nepřátel
> pravděpodobně bude zmítána, zbaveni jsouce tak velikého veslaře a od
> takového kormidelníka opuštěni, věrného utěšitele ztrativše a dosud do
> přístavu pokoje vánky do plachet našich dujícími, jak jsme doufali,
> nedovedeni a nedohnáni." Věta věru prorocká. Je tedy zřejmé, že jeho
> významu si byli velmi dobře vědomi již jeho současníci. České země totiž za
> jeho vlády prožívali nebývalý všestranný rozvoj a to kulturní, umělecký i
> hospodářský. Pohřben je tento náš snad největší panovník v královské hrobce
> v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, kterou nechal sám zhotovit.
>
> /////////////////////////
>
>
>
>
>
> Karel IV.
>
>
> * 14. 5. 1316 Praha
>
>
>
> ? 29. 11. 1378 Praha
>
>
>
>
> Byl prvorozeným synem českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny
> (dcery krále Václava II.). Jeho křestní jméno bylo Václav, jméno Karel
> dostal při biřmování po kmotru - francouzském králi Karlovi IV. Krásném. Za
> pobytu na královském dvoře ve Francii navštěvoval přednášky na pařížské
> artistické fakultě; jeho učitelem a rádcem byl Pierre de Rosieres, v r. 1342
> zvolený za papeže (Kliment VI.). V l. 1330-33 spravoval severoitalské državy
> svého otce. V r. 1333 ho Jan Lucemburský na naléhání české šlechty pověřil
> správou Čech a Moravy. Českým králem se stal v r. 1346, když jeho otec
> zahynul v bitvě u Kresčaku; korunován byl novou svatováclavskou korunou v r.
> 1347. Už v r. 1346 byl zvolen a korunován za německého krále; za římského
> císaře byl korunován ve Svatopetrské bazilice v r. 1355. - Po K. smrti
> zdědil český trůn (Čechy a Slezsko) jeho syn Václav IV. (z K. třetího
> manželství s Annou Svidnickou), Uhry syn Zikmund (z K. čtvrtého manželství s
> Annou Pomořanskou; po Václavově smrti se stal i králem českým), Zhořelecko
> dostal Zikmundův mladší bratr Jan (zvaný pak Zhořelecký); Moravu tehdy
> dostali do držení K. bratranci Jošt a Prokop.
>
>
> K. učinil mnohé k prospěchu Českého království, za což ho také mistr Vojtěch
> Raňků z Ježova v pohřební řeči nazval "otcem národa". Jeho právněpolitická
> koncepce českého státu navazovala na velkomoravskou a přemyslovskou tradici,
> doplněnou myšlenkou karolinské říše. K posílení náboženského a vůbec
> duchovního života přispěl už v r. 1344 založením pražského arcibiskupství
> (českou církev tím vymanil z dosavadní závislosti na církvi německé) a 1348
> založením Emauzského kláštera na Novém Městě pražském pro mnichy slovanské
> liturgie. (Prvním pražským arcibiskupen se stal Arnošt z Pardubic, osobnost
> přesahující svým významem hranice českých zemí.) Zásadní význam pro rozvoj
> vzdělanosti v českých zemích (a také v jejich okolí) mělo především založení
> pražské (Karlovy) univerzity (zakládací listina nese datum 7. 4. 1348), s
> fakultou artistickou, lékařskou, právnickou a teologickou. Filozofie, které
> se v rámci tzv. sedmera svobodných umění vyučovalo na artistické fakultě,
> byla na univerzitě považována za důležitou součást odborné přípravy i
> lékařů, právníků a teologů. - V r. 1348 K. také povolal do Prahy Matyáše z
> Arrasu jako stavitele chrámu sv. Víta a začal i se stavbou Karlštejna,
> sakrální stavby - mystického ohniska Českého království. (Ohlas K. sklonů k
> mystice nalézají někteří badatelé nejen ve stavební koncepci Nového Města
> pražského a Karlštejna, ale i v dalších K. stavbách: např. základní kámen
> Karlova mostu byl položen 9. 7. 1357 v 5 hodin a 31 minut, aby rok, den,
> měsíc, hodina a minuty tvořily magické číslo, stejné při čtení z obou
> stran - 135797531.) Hluboce zbožný panovník podporoval mravně opravné snahy
> v církvi (povolal do Prahy Konrada Waldhausera, podporoval Milíče z
> Kroměříže), zároveň však měl blízko i k protohumanistické vzdělanosti
> italské - jak o tom svědčí jeho korespondence s Petrarkou. (K. kancléřem v
> l. 1353-74 byl Jan ze Středy.) Dal podnět k sepsání několika kronik (Beneše
> Krabice z Weitmile, opatovického opata Neplacha, Itala Giovanniho Marignoly,
> Přibíka Pulkavy z Radenína). Sám napsal k poctě sv. Václava legendu Historia
> nova de s. Wenceslao a sbírku morálně náboženských myšlenek a naučení
> Moralitates. Ve vlastním životopise Vita Caroli zachytil události od časů
> svého mládí do r. 1340. Vypracoval také korunovační řád českých králů.
> Přijímá se i jeho účast na redakci Majestas Carolina, který se (neúspěšně)
> pokoušel prosadit jako celozemský zákoník státního, trestního a soudního
> práva.
>
>
> Bibliografie: Majestas Carolina, ed. H. Jireček, Codex iuris Bohemici, 2,
> 1870; Spisy císaře Karla IV., ed. J. Emler, 1878; Vlastní životopis Karla
> IV., ed. J. Pavel, př. V. Chaloupecký, 1940, 2. vyd. 1946; Vlastní
> životopis, ed. J. Pavel, B. Ryba, J. Spěváček, 1979.
>
> J. Cibulka: Český korunovační řád a jeho původ, 1934; J. Šusta: Karel IV.
> Otec a syn, 1946; J. Spěváček: Karel IV. Život a dílo, 1979, 2. vyd. 1981.
>
>
>
>
>
Další informace o konferenci Kladno